Každý začátek je těžký
Fotbal se v Brně hraje přes 100 let a jeho začátky se datují z dělnických předměstí, tj. z Husovic, Žabovřesk, Králova Pole, Juliánova atd. K utkáním se chodívalo pěšky, později jezdilo na kolech. Cesta pěšky z jedné čtvrti do druhé trvala i přes dvě hodiny. Cesty však rychle ubíhaly, poněvadž stále bylo o čem hovořit, vyprávět a vášnivě debatovat. Tím, že fotbal vnikl právě na předměstích a byl proletářským sportem, neměl na růžích ustláno. Jen s největší obětavostí a uskrovňováním byla skládána korunka ke korunce, aby se mohl zakoupit míč a nějaké to nejnutnější vybavení, které si pak hráči opatrovali jako největší poklad. Ve vedení prvních klubů bývali vyjma chudé studenty jen tovaryši, dělníci a sem tam se našel i nějaký ten živnostník. Jakousi výjimku tvořila pouze Moravská Slavia, která sdružovala brněnskou střední a horní vrstvu, avšak základem mužstev bývali vždy studenti a dělníci.
V Brně byla také řada německých klubů, které začínaly obdobně, jako české kluby. Jejich růst a rozvoj byl však mnohem rychlejší a snadnější. Před první světovou válkou našly tyto kluby podporu u německé radnice a po první světové válce byly zcela záměrně podporovány německými fabrikanty a silnou brněnskou německou menšinou. Nelze se proto divit, že řada Čechů hrávala za německé kluby, protože tam byly výhodné podmínky. Obdobně tomu bylo i se židovským Makabim.Vraťme se však k začátkům brněnského fotbalu. Vyznavači „kopaného míče“, jak se tehdy fotbalistům říkalo, měli v porovnání s dnešními poměry těžkosti. Vyjma míč a nenutnější vybavení, bylo nejobtížnější obstarat si pozemek na vybudování alespoň primitivního hřiště. Prvá hřiště se vesměs budovala na úhorech, pastviskách a později za drahé nájemní se pronajímaly pozemky od soukromníků. To však stálo mnoho peněz a ty chyběly všem začínajícím klubům. Řada z nich se v průběhu krátké činnosti právě z těchto důvodů likvidovala nebo se slučovala. Jakási prosperita se zajišťovala u těch klubů, které měly kulturní kroužky, jež hrály divadla, pořádaly zábavy, kabarety, a další různé atrakce. S krejcarovými výdělky se na hřištích prodávalo občerstvení, vyhrávaly harmoniky, případně za doprovodu houslí a bubínků. Sem tam se našli i odvážlivci, kteří se při zápasech pokoušeli prodávat vstupenky. Vypadalo to prostě tak, že se do klobouku vybíralo dobrovolné vstupné, a když se přece jen podařilo vybrat „desítku“, to již bylo slávy, poněvadž to znamenalo půl hodnoty míče.
Fotbalisté však byli již tehdy podnikaví. Na hřiště chodívali společně, někdy i ve stejnokrojích, za doprovodu kytar a harmoniky. Nezřídka vezli uprostřed průvodu i bečku piva, aby nalákali pivachtivé tatíky. Těmito průvody lákali na hřiště ostatní občany. Na hřišti pak pivo, ale i cukrovinky, párky atd. prodávali. Získávali tak stále větší množství zájemců a přitom i nějakou tu korunu na nejnutnější režii.