Historie klubu

Zjistěte více o historii Morendy

Sportovní klub Moravská Slavia je nejstarší fotbalový oddíl v Brně. Klub byl založen v roce 1906. Moravská Slavia má jeden z nejmodernějších fotbalových stánků v Brně pro výkonnostní kopanou, který sídlí na Vojtové v centru Brna. Nachází se zde i stánek s občerstvením. Věrní fanoušci ví, že se klubu nazývá MORENDA.

Část 1. od raných začátků až po založení

Každý začátek je těžký

Fotbal se v Brně hraje přes 100 let a jeho začátky se datují z dělnických předměstí, tj. z Husovic, Žabovřesk, Králova Pole, Juliánova atd. K utkáním se chodívalo pěšky, později jezdilo na kolech. Cesta pěšky z jedné čtvrti do druhé trvala i přes dvě hodiny. Cesty však rychle ubíhaly, poněvadž stále bylo o čem hovořit, vyprávět a vášnivě debatovat. Tím, že fotbal vnikl právě na předměstích a byl proletářským sportem, neměl na růžích ustláno. Jen s největší obětavostí a uskrovňováním byla skládána korunka ke korunce, aby se mohl zakoupit míč a nějaké to nejnutnější vybavení, které si pak hráči opatrovali jako největší poklad. Ve vedení prvních klubů bývali vyjma chudé studenty jen tovaryši, dělníci a sem tam se našel i nějaký ten živnostník. Jakousi výjimku tvořila pouze Moravská Slavia, která sdružovala brněnskou střední a horní vrstvu, avšak základem mužstev bývali vždy studenti a dělníci.
V Brně byla také řada německých klubů, které začínaly obdobně, jako české kluby. Jejich růst a rozvoj byl však mnohem rychlejší a snadnější. Před první světovou válkou našly tyto kluby podporu u německé radnice a po první světové válce byly zcela záměrně podporovány německými fabrikanty a silnou brněnskou německou menšinou. Nelze se proto divit, že řada Čechů hrávala za německé kluby, protože tam byly výhodné podmínky. Obdobně tomu bylo i se židovským Makabim.
Vraťme se však k začátkům brněnského fotbalu. Vyznavači „kopaného míče“, jak se tehdy fotbalistům říkalo, měli v porovnání s dnešními poměry těžkosti. Vyjma míč a nenutnější vybavení, bylo nejobtížnější obstarat si pozemek na vybudování alespoň primitivního hřiště. Prvá hřiště se vesměs budovala na úhorech, pastviskách a později za drahé nájemní se pronajímaly pozemky od soukromníků. To však stálo mnoho peněz a ty chyběly všem začínajícím klubům. Řada z nich se v průběhu krátké činnosti právě z těchto důvodů likvidovala nebo se slučovala. Jakási prosperita se zajišťovala u těch klubů, které měly kulturní kroužky, jež hrály divadla, pořádaly zábavy, kabarety, a další různé atrakce. S krejcarovými výdělky se na hřištích prodávalo občerstvení, vyhrávaly harmoniky, případně za doprovodu houslí a bubínků. Sem tam se našli i odvážlivci, kteří se při zápasech pokoušeli prodávat vstupenky. Vypadalo to prostě tak, že se do klobouku vybíralo dobrovolné vstupné, a když se přece jen podařilo vybrat „desítku“, to již bylo slávy, poněvadž to znamenalo půl hodnoty míče.
Fotbalisté však byli již tehdy podnikaví. Na hřiště chodívali společně, někdy i ve stejnokrojích, za doprovodu kytar a harmoniky. Nezřídka vezli uprostřed průvodu i bečku piva, aby nalákali pivachtivé tatíky. Těmito průvody lákali na hřiště ostatní občany. Na hřišti pak pivo, ale i cukrovinky, párky atd. prodávali. Získávali tak stále větší množství zájemců a přitom i nějakou tu korunu na nejnutnější režii.

Místopis lidové školy fotbalu

Než přikročíme k vlastní historii brněnského fotbalu, zmíníme se o některých brněnských „pláccích“, na kterých vyrostly stovky pozdějších vynikajících hráčů, z nichž se někteří dokonce zapsali do historie brněnského fotbalu zlatým písmem. Na těchto „pláccích“ se však vždy nehrávalo s fotbalovým míčem. Někdy stačil obyčejný hadrák, jindy to byl třeba vyřazený tenisový míček nebo gumový balon. Když to však byl opravdový fotbalový míč – to bylo slávy a radosti!
Vzpomeňme alespoň ty nejrozmanitější plácky, i když se hrávalo všude, kde byl kousek volného prostoru. Tak například v Židenicích „Pod Akáty“ vyrostli bratři Smolkové pro SK Židenice, v Maloměřicích „Pod drakaly“ byly dány základy pro husovický a maloměřický fotbal, v Cacovicích „Pod ořechy“ ne sice „nečutávalo“ od rána do večera, ale scházeli se zde hráči jak z Židenic, tak z Husovic, Maloměřic a Obřan. Na plácku „Pod borky“ hrávala řada hráčů. kteří později vytvořili kádr židenického mužstva. Na Vranovské ulici byly hned dva plácky, na nichž se vyžívali hráči Olympie Brno, jako Hrstka, bratři Barákové, Cabejšek a další. Mezi nejslavnější však patří plácek na Radlase, kde vyrostli vynikající borci, jako Smítal, Schön, Němec, Filouš a další. Rájem všech kluků, ale i dospívající mládeže byly plácky „Na planýrce“ (dnešní stadion za Lužánkami). Zde se hrávalo od časných ranních hodin až do tmy. Leckterý student byl zde za školou a pak to odnesl karcerem, leckterý učeň si přišel za svítání ráno zahrát a pak byl popotahován mistrem za ucho za to, že zaspal, leckterý tovaryš si zde zrána zahrál a pak musel práci dohánět dlouho do noci. Na těchto pláccích vznikl i AFK Žižka Brno a základy zde také získala YMCA Brno. Na kraví hoře vesměs hrávali studenti a dva plácky daly zde základ k založení Unionu Brno a Slovanu Brno. Často se zde objevovali i hráči Moravské Slavie. Na Olomoucké ulici na koňském trhu se učili ovládat kouzla kulatého míče hráči Čechie Brno.
Těchto plácků však bylo mnohem více, např. u sokolského stadionu na Kounicově (Leninově) ulici svorně hrávali hráči všech možných klubů a vyrostli na nich bez odborného vedení stovky vynikajících hráčů.
V našem vzpomínání si musíme připomenout, že hráči v té době idylických počátků neznali pravidla, neměli k dispozici kvalifikované rozhodčí, neznali soutěže a bitvy o „mistrovské“ body byly vedeny mimo registraci. Nepotřebovali disciplinární řád, ani organizované ústředí, které bylo v Brně ustaveno v roce 1919.

Pan profesor zasahuje

A nyní již k prvým historickým faktům, které nás přivedou k nejstaršímu registrovanému klubu v Brně, k Moravské Slavii. Prvním průkopníkem fotbalu v Brně byl profesor I. českého gymnázia Jar. Karásek. Své svěřence, proti názoru tehdejšího profesorského sboru, začal vyvádět do přírody, kde je učil různé sportovní hry, mezi nimi i fotbal. Byl to revoluční zvrat v tělovýchově, když mimo nářaďový tělocvik měla mládež možnost dovádět v přírodě a dokonce s míčem. Poprvé se tak stalo v roce 1896 a od tohoto roku se též datují začátky brněnského fotbalu. Obliba této hry se rychle i proti vůli profesorského sboru rozšířila i do ostatních středních škol a tak vznikla i řada studentských mužstev. První utkání bylo mezi I. gymnáziem a obchodní akademií. Výsledek tohoto utkání se sice nedochoval, ale je potvrzeno, že právě toto utkání řídil profesor Karásek.
Fotbalu se však v té době nepřálo. Studentům bylo zakazováno jej provozovat. Kořeny ale vnikly již tehdy hluboko do studentského života a nebylo možné je ani po zlém zlikvidovat. Z té doby je zaznamenána ještě jedna historka, charakterizující tehdejší poměry.
Fotbalu nepřál vysoký klérus na Petrově. Při jedné z procházek narazili kanovníci na dvě mužstva studentů, bojující ve hře „kopaný míč“. Profesor Karásek pochopil, že bude zle a že budou studenti káráni. Přidal se proto rychle ke kanovníkům a vysvětloval jim účel a pravidla hry. Zdůrazňoval, že je lepší, když studenti budou hrávat „kopaný míč“, než když budou vysedávat v hospodách a věnovat se pochybným zábavám. Zamítavý postoj profesorů byl mírnější a studenti pak mohli hrávat bez tvrdých represálií. Profesor Karásek si dokonce v roce 1898 zajel do Vídně, aby zhlédl utkání WAC Vídeň – Slavia Praha a aby přivezl nové poznatky a pravidla hry.

Vlastenecké nadšení zrodilo Moravskou Slavii

V místnostech Českého čtenářského spolku byla 25.října 1904 založena Moravská Slavia. Nebyl to však první český sportovní klub v Brně, jak se někdy uvádí, poněvad6 ještě před ní byly v Brně založeny studentské týmy i fotbalové kluby. Jejich trvání však bylo krátké a z hlediska sportovního i společenského celkem bezvýznamné. Jeden z nich se ale přece zapsal do historie brněnského fotbalu, a t o dost významně. Byl to Achilles Brno (modrobílí sešívaní). Tento klub patřil mezi průkopníky brněnského fotbalu.
Na ustavující valné hromadě, jak se tehdy říkalo, byla do výboru Moravské Slavie zvolena řada pracovníků s akademickými tituly, jako již známý prof. Karásek, Ing. Klusáček, Ing. Wolf, Ing. Hauser, Ing. Jarolímek atd. Schůzi tehdy řídil Jeho Magnificence profesor architekt Bertl. Snahou těchto pracovníků bylo ustavit významnou českou organizaci jako proti-partnera rozpínavým a agresivním německým spolkům a organizacím. Moravská Slavia byla tedy nejen sportovní, ale i národní a společenskou organizací české pokrokové inteligence v době před první světovou válkou.
Prvním sportem, který nově založený klub začal provozovat, byl šerm, vedený známým brněnským propagátorem šermu Robertem Tvarůžkem. Tento druh sportu však v Moravské Slavii zanikl již v roce 1912. Druhým sportem, který dosahoval významných úspěchů, bylo bruslení a třetím sportem tenis. Teprve 25.dubna 1906 přišel ke slovu fotbal.
Hned v roce 1906 sehráli fotbalisté první čtyři oficiální zápasy, avšak jména soupeřů a výsledky nejsou přesně známy. O rok později se začalo jednat o získání hřiště, protože do té doby hrávali fotbalisté jen na vojenském cvičišti. Po celý rok se usilovně jednalo o pozemky na Bauerově rampě, dále na Dlouhé ulici, pak u Starobrněnského kláštera, na Sirotčí ulici, ale všechny snahy zůstaly bezvýsledné, a to z jediného důvodu, že nájemné za pozemky bylo pro Moravskou Slavii neúnosné. Kádr mužstva tehdy tvořili studenti a těm „nemajetným“ bylo povolováno členství bez placení příspěvků, které tenkrát činily 50 haléřů měsíčně, což nebylo zrovna málo. První hřiště se podařilo získat teprve v roce 1908 v Žabovřeskách. První sestava Moravské Slavie: Novák, Embryo, Hloušek, Lašek, Lukavský, Kočárna, Člen, Zob, Kladivo, Hájek, Bárta, Svoboda, Beneš.
Začátky fotbalu nebyly nikterak růžové, stále chyběly peníze na zaplacení nájemného a na pořízení nejnutnějšího vybavení, klub byla zadlužen, protože oplotil hřiště a postavil bariéry.
V roce 1913 dostala Moravská Slavia výpověď a pronajaté pozemky musela vyklidit. Záhy se ale klubu podařilo získat nové pozemky nedaleko bývalého hřiště (dnes v části sídliště Tábor) a členstvo se znovu pustilo do budování nového stánku. První světová válka však přerušila práce a nastala stagnace.Hráči museli narukovat a funkcionáři měli starosti, jak uhájit své existence. Jen občas se hrávala některá utkání s výpomocí hráčů ostatních brněnských klubů.

Část 2.od prvních úspěchů po okupaci

Dva velké úspěchy

Než přejdeme na období po první světové válce, je nutno ještě zaznamenat dva velké úspěchy. V roce 1912 se Moravská Slavia stala mistrem země Moravskoslezské a utkala se ve finále v Praze s AC Spartou Praha o titul mistra Českého fotbalového svazu. Utkání skončilo vítězstvím Sparty 6:3. Po roce Moravská Slavia svůj úspěch opakovala a ve finále hrála opět v Praze, kde byla poražena tentokrát Slavií Praha 2:0. Na utkání se přišlo podívat přes 3000 diváků, což byla poměrně velká návštěva na tehdejší poměry. Z té doby se také zachovaly sestavy mužstev: Slavia Praha: Hlaváček, Frenda, Kumr, Macoun, Holý, Čejka, Bohata st., Prošek, Bohata ml., Medek a Válek. Moravská Slavia nastoupila v sestavě: Dzubian, Chlad, Skládaný, Novák st., Bulvas, Vražina, Čajda, Tonny, Novák ml., Polcar a Šimonek. Než se Moravská Slavia stala mistrem Moravy, musela sehrát řadu mistrovských utkání a pro posouzení, kdo se tohoto mistrovství zúčastnil, zaznamenáváme několik výsledků: Moravská Slavia – Přerov 5:1, SK Prostějov – FK Kroměříž 1:0, ČSK Třebíč – Fortuna Boží Požehnání (dnešní Zastávka) 6:0, Moravská Slavia – Haná Kroměříž 4:0 atd.

Poválečné úspěchy

Po stagnaci během první světové války oživla činnost všech klubů. Již v září 1919 získala Moravská Slavia hřiště v Pisárkách, kde si členstvo s velkou obětavostí vybudovalo jeden z nejkrásnějších stadionů v té době. Zde také Slavia slavila své největší sportovní a společenské úspěchy. Do Pisárek začala jezdit nejlepší zahraniční mužstva, především z Rakouska, Švédska, Švýcar, ale nechyběla ani mužstva anglická, francouzská, ani exotická. Fotbalisté se tak usilovně věnovali zahraničním zájezdům, že jim nezbýval čas na domácí soutěže, které pak absolvovali s rezervním týmem.
Tak např. v roce 1922 hráli v Polsku, 1923 v Turecku, 1924 ve Španělsku, 1925 opět ve Španělsku a téhož roku ještě v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, v roce 1926 byli v Rumunsku, 1927 opět v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, v roce 1928 v Řecku atd. Fotbalisté slavili úspěch za úspěchem a z jejich výsledky byly v Brně přijímány z nadšením. Pro ilustraci uvádíme výsledky z prvního zájezdu do Španělska. V té době tam znali z našich klubů pouze pražskou Spartu a Slavii. Za jedno z nejlepších mužstev na světě byla tehdy považována FC Barcelona, jíž Moravská Slavia po nadšeném výkonu podlehla pouze 3:2. Pak následovala ještě prohra s FC Valencia 3:1, ale hned na to hrála s Realem Madrid 2:2 a odvetné utkání dokonce 1:0 vyhrála! Dále porazila světoznámý klub AC Bilbao 3:1. Je nutno si připomenout, že španělský fotbal patřil tehdy mezi evropskou a světovou špičku.

Dobrý systém hry – základ úspěchu

Slávisté měli v té době dobře nacvičený systém hry, kterým udivovali. Jejich zásadou bylo, že na hřišti musí létat míč a ne hráči. Ti se musí stále stavět do volných prostorů, kam dostávali přihrávky svých spoluhráčů. Tím se snažili “ vyšachovat“ svého soupeře a vypracovat si střelecké pozice. Nejlepší hráč hrával centrhalva, který byl páteří mužstva a hrával ofenzivně. Byl iniciátorem v zakládání útočných akcí, avšak musel vypomáhat i obraně.
Systém hry spočíval v rozestavení 1-2-3-5, přičemž obránci bývali robustní a nebojácní (vzpomeňme třeba Standu Chlada) a měli za úkol hlídat soupeřovy spojky. Postranní záložníci museli být vytrvalí a neúnavní (vzpomeňme Antonína Kleina), protože hlídali soupeřova křídla a navíc vypomáhali při útočných akcích. Jak jsem již zmínili, nejtěžší místo zastával centrhalv, který musel být výborný technik, rozehrávač a důrazný obránce (vzpomeňme třeba Kovaříka). Navíc musel centrhalv hlídat středního útočníka soupeře. Všech pět útočníků museli být pohotový střelci. Křídla rychlými úniky táhla většinu útočných akcí a musela umět vystřelit z každé pozice ( vzpomeňme Aloise Lišku, Rektorise, Cajhamra atd.). Spojky pak byly vyloženě koncovými hráči, kteří museli nebojácně chodit i do srážek s obranou soupeře (Hemala, Prudík, Šťastný, Veselý, Horák atd.). Střední útočník, to musel být doslova lišák. Musel takřka kouzelnicky ovládat míč, aby na sebe vylákal soupeřovu obranu a tím uvolnil své spoluhráče (Hugo Foltýn, Jar. Kříž atd.).
Skvělé úspěchy Moravské Slavie jak v zahraničí, tak i s domácími soupeři prokazují, že hráči tehdy svůj systém dokonale ovládali.

Nezištná pomoc pražské Slavie

Vraťme se však do období po první světové válce. Domácí soutěže sice pomalu, ale jistě získávaly stále větší popularitu, a proto byla Moravská Slavia nucena se i na tyto soutěže zaměřit. Po náročných a obtížných dalekých zahraničních zájezdech (jezdilo se vlaky, tehdejší doprava autobusy byla neúnosná a na případnou leteckou dopravu nebylo ani pomyšlení) se muselo rychle dohánět sehrání odložených zápasů. Dohrávky byly takřka až do Vánoc, avšak nehrálo se vždy za zcela regulérních podmínek. Diváci na tato utkání chodili, protože popularita Moravské Slavie po úspěšných zájezdech byla velká.
Po úspěších v roce 1912 a 1913 dosáhla Moravská Slavia velkého úspěchu v mistrovství až v roce 1929, kdy si vybojovala titul „Vítěz země Moravskoslezské“ v sestavě: Müller, Křivý, Večeřa, Ochrana, Kreidl, Kovařík, Svoboda, Bělina, Liška, Foltýn, Prudík, Hanuš a Oehm.
Přes tyto velké sportovní úspěchy měli fotbalisté stále dost starostí finančních, protože z příjmů fotbalu se financovaly i jiné sporty. Vždy, když bylo zle a směnky v bankách už nesnesly další prolongace, přijela do Brna „patronátní“ pražská Slavia (dokonce téměř zadarmo), přilákala diváky, zaplnila ochozy a tak pomohla uhradit klubovní dluhy.

Profesionalismus znamenal ústup ze slávy

Nová éra Moravské Slavie začala růstem konkurence SK Židenice. Z počátku bývala tato brněnská derby velmi přitažlivá a zaplňovala tribuny do posledního místa. Když však SK Židenice přešel k profesionalismu, strhl na sebe většinu návštěvníků, protože boje o druholigové a později o prvoligové body byly daleko přitažlivější než sebelepší a hodnotnější přátelské zápasy třeba i se špičkovými zahraničními týmy. Také Moravská Slavia začala uvažovat o zavedení profesionalismu, ale vlivem lehké atletiky své záměry neprosadila.
Když již Brno žilo výhradně profesionálním fotbalem, rozhodla se Moravská Slavia rovněž pro profesionalismus (amatérský fotbal ztratil své pozice, např. těžce to pociťovaly Husovice a Kr. Pole). Po vítězství v moravskoslezské divizi postoupila Moravská Slavia do Národní ligy. Na tomto úspěchu se podílelo mužstvo v tomto složení: Řitička, Vašíček, Chynohradský, Ondráček, Vršecký, Zezula, Kříž, Horák, Smolka II, Pešev, Chott. Členové a příznivci zorganizovali velkou úpisovou akci, aby získali prostředky na nákup hráčů. V první lize však hrála Moravská Slavia pouze dva roky. Po zahájení dosáhla sice několika pěkných úspěchů, ale nakonec skončila až na desátém místě. V druhém ročníku, i když měla ve svých řadách několik vynikajících domácích i zahraničních hráčů (např. vídeňského reprezentanta Kubesche, ), šla od porážky k porážce a sestoupila. Pak přišel řetěz sestupů přes divizi a I.A třídu a tak slavná éra Moravské Slavie skončila až v I.B třídě. Když se zdálo, že fotbal stojí před likvidací a finančním vypořádáním, přišli staroslávisté a začali s mravenčí pílí budovat na troskách a dluzích nový slávistický klub. Sotva ale začali trochu dýchat, přišla druhá světová válka a nová utrpení pro celý klub.

Okupace podlomila Moravskou Slavii ekonomicky

Brněnští Němci nenáviděli Moravskou Slavii již před první světovou válkou a její červenobílá barva je dráždila do nepříčetnosti.
Po první světové válce musela Moravská Slavia svádět tuhé boje s německou menšinou v Brně, zejména pokud šlo např. o tenisové kurty v Lužánkách. Za druhé světové války si však musela vypít kalich hořkosti až do dna. Po okupaci v roce 1939 podle rozhodnutí vládního komisaře dostala příkaz vyklidit do 31.prosince 1939 hřiště v Pisárkách. Výbor se sice příkazu nezalekl a podal odvolání proti tomuto výnosu a dokonce podal žalobu na město Brno (opět již německou radnici). Spor pochopitelně Slavia prohrála a dostala směšnou náhradu 100.000,- protektorátních korun. Nezbylo nic jiného, než hledat náhradní pozemky. Podařilo se je najít v bývalé cihelně v Králově Poli (tam, kde bývalo hřiště Viktorie Kr. Pole a kde asi dnes je stadion 1.FC Brno). Vystěhování z Pisárek však Slavia stále oddalovala, když ale již hrozila radnice sabotáží, přestěhovala se 30.června 1941 do Králova Pole. Obdobně se hrdinně bránila vyklizení tenisových kurtů v Lužánkách, které po velkém nátlaku uvolnila až v roce 1942.
Po skončení druhé světové války začala slibně hrávat v I.B třídě a vybojovala si postup do I.A třídy. V roce 1948 mění klub název na Sokol Moravská Slavia. V té době klub vlastně zanikl a sloučil se se Sokolem GZ Královo Pole, který převzal i všechny objekty. V historii Moravské Slavie nastává odmlka.

Část 3. poválečná léta

Rok 1965 – znovuzrození „Morendy“

Sešlo se několik příznivců a začalo se uvažovat co a jak dál zařídit. Rozšířením zpráv o znovuzrození „Morendy“ nastal příliv nových i bývalých členů. Jednáním na městském výboru ČSTV, kterého se zúčastnili Kratochvíl, Cabejšek, Liška a Taranza a zvláště pak díky pochopení tehdejšího tajemníka Mě ČSTV Slavíka, začal fungovat již ustavený klub Slávistů, jehož předsedou byl A. Horák, místopředsedou A. Liška a pokladníkem Taranza a 9.12.1965 dochází k definitivnímu založení TJ Moravská Slavia. Do výboru TJ byli zvoleni: Hamr – předseda, Rouček – místopředseda, Cabejšek – tajemník, dále Kratochvíl, Vrbka, Strýček, Kříž, Humpolík, Bugner, Engl, Dr. Ing. Ohnoutka, Dr. Lukl, Zálešák, Páráčková, Liška, Dr. Janda, Jílek, Dr. Rybák, Růžička, Pospíšil, Laštovička, Vašíček a Dr. Glos. Nastaly starosti, jak sestavit mužstvo, kterou třídu hrát atd. Rýsovaly se možnosti splynutí s klubem, který má své mužstvo a hřiště. Po úspěšném jednání a vzájemném pochopení došlo ke sloučení Vzorné TJ Slovan Staré Brno s nově utvořenou Moravskou Slavií, a za předsednictví J. Müllera zakotvila Morenda na pátém hřišti. Na Starém Brně se v dresech Morávie Brno, později Slovanu hrával dobrý fotbal. Z tehdejších hráčů jmenujme např. bratry Stloukaly, Grůnu, Krbese, Tvrdého, Mrázka, Večeřu, z mladších pak Kohouta, Řeháka Dobrovolného.
V letech 1967/68 hráli v A mužstvu tito hráči: Motl, Kazda, Švejnoha, Kovacs, Válka, Prošek, Heřman, Mánek, Řehák Antonín, Řehák Tomáš, Šašinka, Lukl, Albrecht, Burian, Ludín. Vedoucím mužstva byl Josef Puls a trenérem Sv. Vrbka. V roce 1968/69 zahájila Morenda účastí na memoriálu Jar. Zezuly, syna bývalého hráče Moravské Slavie třicátých let Jar. Zezuly. V tomto turnaji obsadila Morenda druhé místo. 1.8.1968 byl rozehrán memoriál Františka Herčíka, funkcionáře TJ a člena fotbalového oddílu za účasti Zbrojovky, Královopolské, Husovic a Moravské Slavie, který Morenda vyhrála, když 8 gólů dal Albrecht.
Za zmínku stojí, že na utkání Moravské Slavie s TJ Veselí v krajském přeboru se přišlo podívat více, než 1000 diváků. Následovala série vítězných zápasů a na konci podzimu vedla Morenda tabulku s tříbodovým náskokem před Otrokovicemi. Během této sezóny posílili mužstvo další výborní hráči: Franta z KPS, Harant ze ZKL a Trtík ze Zbrojovky. Úspěšná sezóna byla korunována postupem do divize a vítězstvím župního československého poháru. Albrecht se stal nejlepším střelcem župy a společně s Proškem byli vybráni do reprezentačního výběru města Brna. V sezóně 1969/70 byli pro divizní soutěž k dispozici tito hráči: Trtík, Motl, Kazda, Vrzal, Ing. Šenekl, Kovacs, Prošek, Franta, Válka, Ludín, Dvořák, Albrecht, Janků, Burian, Kvasnovský, Ryc, Janík a Horák. Trenérem byl Zdeněk Hajský a vedoucím mužstva Ferdinand Šťastný.

Sedmdesátá, osmdesátá léta

V letech 1970/71 – 72 mužstvo podávalo vyrovnané výkony, střílelo hodně gólů (rekordní výhra 7:2 nad OP Prostějov), a tak diváci nacházeli cestu na stadion ve Vojtově ulici a byli odměněni kvalitním fotbalem. Léta 1973 – 75 byla ve znamení zhoršení výsledků. Po 12. a 15. místě se jen ztěží podařilo udržet se v divizi, když o tom rozhodl Ing. Lunda svým „zlatým“ gólem dvě minuty před koncem zápasu v Jihlavě. Trenér Hajský při hodnocení podzimu mimo jiné řekl: „Jsme jediný klub, za kterým nestojí žádný podnik. Naše možnosti nelze srovnávat s ostatními kluby, zejména s těmi ze severu.“ Kádr tvořili: Chrást, Burian, Dvořák, Ing. Lunda, Povolný, Zezula, Grolich, Šťastný, Bříza, Franke, Kirchner, Kvasnovský, Prošek, Ludín a Paulík. K těmto pak přibyli: Beroun, Streit, Střelec, Zedník, Rujzl a Bedřich. V sezóně 1975/76 mužstvo překvapilo výbornými výsledky. Posilou byl zkušený Gulda Z Blanska, do životní formy se dostal brankář Poulík, přišly další posily: Hadraba z Náměště a Rajlich ze Zbrojovky. Tým trenéra Hajského se umístil na 5. místě, což bylo překvapení.
Před sezónou 1976/77 byla vyhlášena reorganizace, rušila se celostátní II.liga, což znamenalo větší sestupy z divize. Po úspěšném předchozím ročníku si mužstvo věřilo, doplnili jej další tři mladí hráči: Šulák z Bystrce, Stružka z Ivanovic, Císař ze Žďáru a Danielka, ale nestačilo to. V závěru soutěže došlo k dohodě, že Zbrojovka B, která vlivem reorganizace byla zrušena, přejde do Moravské Slavie, čímž by se zachovala divize. K přechodu hráčů nakonec nedošlo, a tak Morenda ztratila divizní příslušnost. V sezóně 1977/78 došlo v týmu k řadě změn. Někteří hráči ukončili aktivní činnost nebo odešli do jiných klubů, jiní přišli (Ing. Klíma, Doležal a Chaloupka z KPS, Nippert z Nového Jičína, na jaře Říha ze ZKL). V sezóně 1978/79 pak přišel Divácký z KPS, Buriánek ze Zbrojovky, Alexa ze Znojma a z dorostu debutoval Bělehrad. Chaloupka, Moravec a Šulák začali dávat góly a tým nakonec vybojoval 7. místo v krajském přeboru.
V sezóně 1979/80 bylo mužstvo posíleno o brankaře Čabelku, Kotlana a Diviše ze Zbrojovky, Podveského z Bystrce a Šoukala z KPS. Mužstvo ale pokračovalo ve slabých výkonech (79/80 – 13.místo, 80/81 – 14.místo a 81/82 – 15.místo) V kádru se vystřídalo rekordních 32 hráčů. Po sestupu do I.A třídy došlo ke změnám. V sezóně 1982/83 byli posilami zejména odchovanci Bělehrad, Štěpán, Šebek a Novotný. Bělehrad dal v soutěži 18 gólů a díky opětovné reorganizaci soutěží, kdy do krajského přeboru postupovalo šest mužstev, mohla Morenda slavit postup zpět do župy ze třetího místa. V sezóně 1983/84 obsadila Morenda v krajském přeboru 8. místo s tímto kádrem: Němec, Čabelka, Kotrbáček, J. Kalina, Pelikán, Pokorný, Piták, Pazucha, Štolfa, Drexler, Frank, Buriánek, Strnad, Šoukal, Bělehrad, Štěpán, Čief, Nový, Chrást, Šebek, Pfeifer, Hochmann, Zoufalý, Beránek, Pantůček, trenér Kropáček, vedoucí mužstva Němec. Po slabším jaru dochází před sezónou 1984/85 k dalším změnám. Trenéra Kropáčka vystřídal Václav Hřib. Odešli : Piták a Kalina do Drnovic, Bělehrad do Zetoru, přišli: Konhauser z I.brněnské a Hlaváček ze Zetoru. V lednu navíc přišel Kamler z KPS. Kádr hráčů: Němec, Kotrbáček, Strnad, Drexler, Pokorný, Pazucha, Štolfa, Žákovský, Konhauser, Zoufalý, Pelikán, Kelner, Chrást, Beránek, Kalina, Lub. Frank, Kamler, Buriánek, Šoukal, Hlaváček, Raus, Hochman, Pantůček, trenér Hřib, vedoucí mužstva Němec. Nový ročník 1985/86 přinesl posílení útoku Havelkou z KPS, ale také jen průměrné výkony. Navíc mužstvo pronásledovala rozsáhlá marodka a těžkou psychickou ránou bylo tragické úmrtí hráče Lad. Hochmana. Mužstvo však ani v takto těžké chvíli nerezignovalo a přezimovalo na pěkném pátém místě, v závěru sezóny si ještě o jedno místo polepšilo.